Když vyšívali i vojáci: příběh Ernesta Thesigera
_(1).jpg)
Když se řekne vyšívání, většina lidí si asi představí babičku, která sedí u okna s jehlou v ruce. Před sto lety ale vyšívání sehrálo nečekanou roli v životě mužů, kteří se vrátili z první světové války s těžkým zraněním.
Jedním z lidí, kteří tomu pomohli, byl Ernest Thesiger – herec, výtvarník, vášnivý vyšívač a muž, který dokázal přesvědčit společnost, že vyšívání může být pro válečné veterány nejen zaměstnáním, ale také cestou zpět k samostatnosti, tvořivosti a pocitu vlastní hodnoty.
Herec, výtvarník a vyšívač
Ernest Frederic Graham Thesiger se narodil v roce 1879. Původně studoval výtvarné umění a celý život se věnoval malování. Proslavil se ale především jako herec – hrál na londýnských jevištích a později také ve filmu. Dnes je známý například rolí doktora Pretoria ve filmu Frankensteinova nevěsta z roku 1935.
.jpg)
Za první světové války narukoval a v roce 1915 byl ve Francii vážně zraněn na levé ruce a paži. Právě během následné rekonvalescence objevil sílu vyšívání. Začal sám vyšívat a zároveň si všiml, jak silně tato činnost působí na další zraněné vojáky.
A rozhodl se něco udělat.
Vyšívání jako práce i cesta zpět do života
Thesiger v roce 1917 navrhl britskému Ministerstvu práce a penzí, aby vytvořilo program, v němž by se zranění vojáci mohli naučit vyšívat a svou práci následně prodávat. Návrh tehdy působil téměř výstředně – vyšívání bylo totiž považováno za příliš ženskou činnost pro muže, natož pro bývalé vojáky. Ministerstvo jeho první návrh odmítlo.
Thesiger se ale nevzdal. Spolu s dalšími lidmi nakonec založil Disabled Soldiers' Embroidery Industry, organizaci, která fungovala od roku 1918 až do roku 1955. Jejím cílem bylo dát těžce zdravotně postiženým válečným veteránům možnost pracovat a přivydělat si k invalidnímu důchodu.
 (Facebook Ad).jpg)
Muži často pracovali ze svých domovů a vlastním tempem. Organizace jim dodávala materiál, předlohy a poskytovala odborné vedení. Hotová díla byla následně prodávána a muži dostávali zaplaceno za dokončenou práci.
A nešlo o žádné jednoduché „cvičení pro ruce“!
Od židlí až po královskou kapli
Thesiger se zaměřil především na historické předlohy – zejména na výšivky ze 17. a 18. století. Muži vytvářeli například sedáky na židle, polštáře, kazety, tapisérie a další dekorativní textilie, často technikou petit point. Jedná se o velmi jemnou a starou vyšívací techniku, která využívá miniaturní gobelínové nebo poloviční křížkové stehy.
 (3).jpg)
Kvalita jejich práce byla pozoruhodná. Organizace získávala zakázky od aristokracie a dokonce od členů královské rodiny. Vznikl například oltářní frontál pro soukromou kapli v Buckinghamském paláci, výšivky pro kapli na zaoceánské lodi Queen Mary nebo Haigův prapor pro Ypres Memorial Chapel. Královna Mary patřila mezi velké podporovatelky organizace.
 (Facebook Ad) (1).jpg)
Jedním z nejkrásnějších dochovaných předmětů je malá vyšívaná kazeta, kterou v roce 1927 dostala královna Mary. Podle dochovaných pramenů ji vytvořil muž, který ve válce přišel o obě nohy (jeho jméno dnes bohužel neznáme). Kazeta je vyšívaná černou a zlatou nití na bílém hedvábí a její vzor vychází ze španělských a alžbětinských historických výšivek. Královna Mary ji později darovala Novému Zélandu a dnes je ve sbírce muzea Te Papa Tongarewa.
 (8).jpg)
Jehlou proti představám o tom, co je „mužská“ práce
Na příběhu je fascinující ještě něco jiného. Muži nejenže vyšívali. Vyšíváním si vydělávali, získávali uznání a vytvářeli luxusní předměty pro společenskou elitu. V době, kdy byla ruční výšivka silně spojována se ženskou domácí prací, to bylo skutečně převratné. Organizace tak nevědomky otevřela otázku, kdo vlastně může být řemeslníkem, umělcem nebo tvůrcem textilu.
Samotný Thesiger měl na vyšívání velmi moderní pohled. Považoval ho za jeden ze způsobů, jak člověk může vyjádřit svou kreativitu – za způsob, jak „dělat obrazy jehlou a nití".
 (6).jpg)
Nejen terapie
Pro zraněné vojáky mělo vyšívání několik vrstev významu. Samozřejmě zaměstnávalo ruce a vyžadovalo soustředění, trpělivost a přesnost. V dobových textech se přímo píše o tom, že práce měla pozitivní vliv na jejich zdraví a že jim dávala něco, čemu se mohou věnovat a co je zajímá. Ale terapie nebyla jediným cílem.
 (5).jpg)
Byla tu také práce. Výdělek. Samostatnost. Pocit užitečnosti. Kontakt s ostatními. A především možnost něco vytvořit vlastníma rukama a být na výsledek hrdý.
Právě v tom byl Thesigerův přístup pozoruhodný. Neříkal mužům: „Vyšívejte, protože vám to pomůže.“ Říkal jim také: „Vyšívejte, protože to umíte. Protože to má hodnotu. Protože to může být krásné a někdo to bude chtít.“
A co naše vyšívací babičky?
Když jsem tento příběh objevila, nemohli jsem si nevzpomenout na naše vyšívací babičky. Také ony mají k vyšívání často vztah, který trvá desítky let. Některé se ho naučily od svých maminek, jiné si k němu našly vlastní cestu. Dnes pro Zašívárnu vyšívají nejen podle našich předloh.
Je mezi nimi a Thesigerovými vyšívajícími vojáky samozřejmě obrovský historický rozdíl. Spojuje je ale něco podstatného: vyšívání není jen dekorování látky. Je to činnost, která dává člověku prostor tvořit, soustředit se, používat vlastní zkušenost a dovednost – a zároveň může mít skutečnou hodnotu pro někoho dalšího.
Thesiger svou cestu s vyšíváním neopustil. Stal se uznávaným odborníkem na techniku petit point, v roce 1941 vydal knihu Adventures in Embroidery a své práce vystavoval i na mezinárodních výstavách.
Jeho příběh tak začal zraněním, ale skončil něčím mnohem větším: důkazem, že jehla a bavlnka mohou člověku pomoci znovu najít práci, tvořivost, důstojnost i radost z toho, co dokáže vlastníma rukama.